11.12. – 24.12.2021, Exotika
Kostarika je mírumilovná demokratická země Střední Ameriky, ve které žije necelých 5 mil. obyvatel. Na jejím území je 29 národních parků, které tvoří 12% rozlohy státu. Vlajka Kostariky obsahuje, krom jiného, zobrazení 3 sopek, Tichého oceánu a Karibiku. K zajímavostem patří, že již v roce 1948 zrušila armádu a prostituce je zde legální.
Zatímco jsme čekali na kufry, směnil jsem peníze na místní měnu, což je Kostarický Colón. Za 400 US dolarů jsem dostal 21x 10 milionových bankovek, tedy 210 milionů peněz. V tu chvíli jsem si připadal, jak Karel Janeček na udílení cen Českého slavíka.
San Jose
Autem jsme dojeli k hotelu „Balmoral“ (rezervovaný přes Booking com) a už se těšili, jak si po cestě odpočineme, ale recepční nás vyvedla z omylu. Sdělila nám, že pokoj pro nás má, ale parkoviště mají plné. Že nám může zajistit slevu na jiném parkovišti ve městě.
Zkusili jsme tedy vyhledat jiný hotel v okolí a povedlo se. „Holiday Inn“ byl nedaleko a měl perfektní kryté parkoviště.
Město San Jose nás nijak zvlášť nenadchlo. Na rozdíl od zbytku Kostariky, bylo docela špinavé, takže ani moc nedoporučuji plánovat si zde nějaký delší pobyt. Recepční v hotelu nám tvrdil, že SIM kartu koupíme v každém supermarketu, ale to nebyla tak docela pravda. Tam měli jen dobíjecí kupony. Opravdickou SIM kartu jsme nakonec koupili až ve firemním obchodě operátora Claro. Stála na naše peníze cca 200 Kč (6000 CRC) a bylo tam 4,5 GB dat. Kupodivu to na celý pobyt bohatě stačilo.
Arenal
Poté co jsme se vybavili místní SIM kartou, vyrazili jsme zapůjčeným Hyundaiem směr vulkán Arenal. Cesta byla bezproblémová, a dokonce tam nebyly ani žádné mýtné brány a zácpy. Za několik hodin jízdy jsme se dostali do nádherného městečka La Fortuna, kde jsme se stavili na oběd. Seděli jsme v otevřené restauraci s vyhlídkou na hlavní třídu. Ta restaurace se jmenovala „Šťastné kuře“ nebo možná „Kuře z Fortuny“. A my jsme s tím kuřetem na talíři, šťastní byli. Zatím, co jsme pojídali svůj oběd a dívali se na hlavní třídu městečka Fortuna, přišel pán, co turistům nabízel keramické píšťalky vlastní výroby. Díky němu jsme nafilmovali místního kovboje, který se tam mezi auty a autobusy projížděl na koni a poprvé slyšeli místní pozdrav „Pura Vida“.
Po další asi půl hodině jízdy jsme se dostali do našeho ubytování. To se jmenovalo „Volcano Lodge, Hotel & Thermal Experience“ a bylo to opravdu jedno z nejkrásnějších ubytování, které jsme na Kostarice měli. Byly to chatky v nádherné tropické zahradě. A v té zahradě bylo spousta propojených termálních bazénů s vodopády, které byly napájeny vodou ze sopky Arenal. Voda byla teplá zhruba 38°C, jako když se koupete doma ve vaně, a při tom nepotřebovala žádnou filtraci. Ta voda, jak ze sopky podzemními kanály přitékala, tak zas na konci odtékala. Byl to takový teplý podzemní potok.
Protože jsme se obávali, aby se nezkazilo počasí, ještě tentýž den jsme vyrazili k poměrně známému vodopádu La Fortuna. A ten vodopád je opravdu famózní. Kupodivu, Kostaričani nemají problém ani s tím, aby se tam turisté, v té vodě pod vodopádem, koupali. Byly tam dokonce i převlékárny a záchody, takže spousta lidí se tam opravdu koupala. Jenom vícejazyčné cedule upozorňovaly na nebezpečí. Neplavte blízko padající vody, mohla by vás zabít.
A my měli před sebou další den pobytu na Kostarice v oblasti národního parku Arenal. Samozřejmě jsme si naplánovali trek národním parkem okolo sopky. Poměrně naivně jsme si mysleli, že bychom mohli vystoupat až k vrcholu sopky a podívat se do dýmajícího kráteru. Ale to jsme se spletli. Tam se nemůže. Spolucestující byla tak dokonale oblečená, že jí ostatní zahraniční turisté považovali za průvodkyni cestovní kanceláře. Tomu jsme se upřímně zasmáli.
Chodili jsme v pláštěnkách, občas pršelo a bylo zataženo, takže ani výhled na Arenal nebyl kdovíjaký. Ale počasí nám to vynahradilo další den, když jsme odjížděli. Vyčasilo se, a tak jsme si stihli nafotit sluníčkem nasvícenou sopku s plujícími mráčky okolo. Ale procházka okolo Arenalu určitě nebyla ztraceným časem, protože jsme chodili nádherným tropickým pralesem. A ta vegetace je neuvěřitelná. Stromy jsou obrovské a krajina pestrá. Navíc, když jsme si sedli po procházce do auta, stalo se něco neuvěřitelného. Krásná modrá sojka středoamerická přistála na otevřených dveřích auta a očekávala něco dobrého. No a samozřejmě večer, po vycházce okolo Arenalu, nebylo možno nevyužít termální koupele, které byly součástí našeho ubytování. V jednom z bazénů byl i bar, tak jsme v té teplé vodě mohli posedávat a degustovat místní alkoholické nápoje, jako rum nebo Mojito, které tam samozřejmě dělali velmi dobré.
Guanacaste
Následující den jsme se přesunuli do oblasti, která se jmenuje Guanacaste. Je to provincie na severozápadu země, kde jsou krásné pláže a výrazně méně deštivo. Bydleli jsme v „All inclusive“ resortu „The Westin Reserva Conchal“, takže to byl pobyt, jak si většina lidí představuje dokonalou dovolenou.
V krásně udržované zahradě byly rozesety dvoupodlažní domy. V každém rohu domu byl v přízemí a v patře jeden apartmán, takže všichni měli hezké výhledy, buď do zahrady nebo na golfové hřiště a v podstatě jeden o druhém ani nevěděl. V zahradě byla zvířátka, jako leguáni, nosálové a opice. My jsme bydleli v přízemí, takže když jsme se vraceli do apartmánu, vítala nás rodinka nosálů. Náš apartmán měl jednu místnost a koupelnu se záchodem, ale ta místnost byla horizontálně rozdělená tak, že obývák byl o dva schody níž než ložnice, kam se chodilo nahoru. Půjčovali zde i jízdní kola.
U resortu byla krásná písečná pláž, která nebyla vysloveně hotelová, ale od brány hotelového resortu to bylo opravdu pár metrů. Když chtěl člověk ležet na pláži, řekl si hotelovému zřízenci a ten mu tam donesl lehátko a když nechtěl, tak ležel u bazénu. Kdykoliv si mohl dojít zaplavat do moře. Přímo u východu z resortu byly dvě sprchy. Člověk si zaplaval v moři, pak se vrátil do resortu, dal si sprchu a šel si lehnout na lehátko k bazénu, kde si mohl objednat pití.
Protože byl resort dost rozsáhlý, neustále tam jezdil velký elektrický golfový vozík, který lidi převážel od bazénů a restaurací k vila-domům a zpět.
Monteverde
Monteverde je vyhlášenou rezervací mlžného pralesa. Nachází se na kontinentálním rozvodí, kde na jednu stranu stéká voda do Karibského moře a na druhou stranu do Tichého oceánu. Hustý lesní porost složený z tisíců druhů rostlin poskytuje úkryt stovkám druhů ptáků, motýlů a dalších živočichů. Centrem oblasti je městečko Santa Elena, poblíž něhož jsme také bydleli. Mezi vyhledávané turistické atrakce v Monteverde patří procházka po visutých mostech nad mlžným pralesem a „Canopy“, což je něco, jako lanový park s výhledem na prales.
My jsme navštívili park jménem Selvatura. Jeho Canopy má 13 kabelových drah a absolvování trvá cca 2,5 hod. Člověk si může vybrat, zda bude po lanové dráze jezdit v sedě nebo v leže, břichem dolů, čemuž říkali „Superman“. Vše probíhá pod dohledem instruktorů a s dvojitým jištěním. Z naší skupiny 20 lidí pouze dva odvážlivci zvolili styl Superman. Když se tito odvážlivci řítili hlavou dolů a napřed k brzdnému lanu, všichni instruktoři (i přihlížející) byli v pozoru.
Procházka po visutých mostech, kterých je v tomto parku 8, s celkovou délkou 3 km, trvá více než hodinu. My jsme absolvovali Canopy dopoledne a po obědě v místní restauraci procházku po mostech. V každém případě je nutná rezervace předem, kterou nám zajistila recepční v ubytování.
Ještě bych se zmínil o ubytování v oblasti Monteverde, které se jmenovalo „Suites & Villas Calathea“. Byly to nově postavené apartmany s malou zahrádkou nebo terasou. Jedna větší společná terasa, jak nás informovala recepční, skýtala krásný výhled na západ slunce. Na této terase jsme se seznámili s manželským párem, kde pán byl původem Kanaďan a jeho manželka z Austrálie. Žili v Kanadě. Když jsme se zmínili, že zpátky do Evropy letíme přes USA, velice se podivili. Doslova řekli, že oni by přes USA neletěli a již řadu let nelétají.
Herradura a park Manuel Antonio
Poslední dva dny na Kostarice jsme bydleli v hotelu „Los Sueňos Marriot Ocean“ v zátoce Herradura na jihozápadě Kostariky. Ze sedmého patra jsme měli nádherný výhled na moře.
V plánu jsme měli určitě navštívit turisticky nejatraktivnější národní park Kostariky, Manuel Antonio. Náš přesunu z Monteverde vyšel na pondělí. V turistickém průvodci i na webu ale psali, že v pondělí je v parku Manuel Antonio zavřeno, tak jsme pondělní odpoledne strávili na pláži Herradura. Někdo využil toto odpoledne i k projížďce na koni, kterou bez problémů zorganizovala místní cestovní agentura, sídlící v hotelu.
Když jsme ale v úterý přijížděli k parku, skupina chlapců v oranžových vestách nás nasměrovala na parkoviště, aby nám sdělila, že dnes je park Manuel Antonio zavřený. Tuto změnu prý udělali, z neznámých důvodů, asi před 14 dny, a na web to ještě nestihli dát. A tak jsme dopoledne strávili na místní krásné pláži. Stejně, jako ostatní turisté a domorodci jsme se tvářili, že nám ten drobný deštík vůbec nevadí.
Na odpoledne nám místní domluvili výlet lodí po řece „Paquita“, kde jsme měli vidět mangrovníky, možná krokodýly, opičky, ptáky a podobně. Měli jsme úžasného průvodce, který říkal, že se tam u té řeky narodil a že tam zná kdejakou opici a že, když na ní zavolá, opice přijde. Tomu jsme moc nevěřili, ale nakonec se ukázalo, že měl pravdu. Přivolal svoji známou, Malpu kapucínskou, skamaráděnou opici, která tam žila v mangrovnících. Opička nejenže byla ochotná si vlézt na naši lodičku, ale za drobný banánový úplatek se nechala od každého z nás i pochovat a dokonce, každému z nás byla ochotná dát i hubičku na tvář. Tak to byl prostě nádherný zážitek. Protože Malpy kapucínské jsou krásné opičky a žijí jenom ve střední Americe a částečně na severu Jižní Ameriky.
Návrat přes USA
Letenky domů jsme měli přes New York. Nebylo to proto, že bychom toužili vyplňovat a platit povolení ESTA (Electronic Systém for Travel Autorisation), bez kterého Vás nepustí ani do transitního prostoru, ale proto, že přímý let do Evropy prostě nebyl. Do Ameriky jsme letěli společností United Airlines. Už při odletu mělo letadlo 2 hod zpoždění. Vzpomněl jsem si a pochopil kanadsko-australský pár z Monteverde. Hodinu před přistáním nám sdělili, že si musíme všichni vyzvednout zavazadla a znovu je naložit na další, navazující let. V rámci pasové kontroly nám snímali otisky všech prstů na obou rukou a fotili nás, jak zločince. Díky tomu všemu nám spoj do Evropy uletěl. A tak jsme po dalších dvou hodinách čekání u jejich přepážky, dostali poukázku na hotel „Meadowlands Plaza“ v New Jersey (kde by bez špuntů do uší usnula pouze mrtvola), 20Usd na celodenní stravu a rezervaci na let do Prahy se společností „Austria Airlines“, na následující den. Na hotel jsme z letiště „Newark Liberty“ nakonec jeli za vlastní peníze taxíkem, protože slibovaný hotelový autobus po 23.hodině již nejezdil a na další dohadování s United Airlines jsme již neměli nervy.
Dopoledne v New Jersey, jsme strávili, jak jinak, než v nákupním středisku „Americký sen“ a odpoledne, po přesunu na Kennedyho letiště (Lexusem GX460) hurá domů. Nápad jet z hotelu v New Jersey na letiště JFK Uberem nám vnukl recepční hotelu. Na náš dotaz, jaké vlakové či jiné spoje máme pro přesun použít, řekl. Jeďte Uberem. To stojí 30 dolarů. Ono to ale nakonec bylo o dost dražší, protože, jak řekl tentýž recepční, zapomněl, že jsou ty „fucking“ Vánoce.
